K hrnčině řadíme veškerou keramiku s barevným průlinčitým střepem, glazovanou i neglazovanou. Patří sem nejen typické užitkové hrnčířské výrobky, ale i jiné druhy keramiky, které mají speciální pojmenování:
Výraz vznikl z italského terra cotta (pálená hlína). Obecně tento název označuje neglazovaný červeno-hnědý střep, ostřený většinou šamotem nebo i mletou cihlovou moučkou. Podle druhu použitého jílu může být však cihelná, pórovinová, kameninová apod.
Terakota slouží zejména při zhotovení figurální keramiky, reliéfů a rozličných ozdobných i užitkových předmětů.
Název terakota se však užívá i pro antické předměty vyrobené z tohoto materiálu. Typickým příkladem jsou tzv. „tanagry“, žánrové sošky pojmenované podle antického města Tanagra v Boiotii, kde jejich výroba vyvrcholila v raně helénistické době. Tanagry se používaly zvláště při pohřebních obřadech. Pálily se oxidačně na cca 900 °C a kolorovaly se za studená zemitými barvami.
Mezi terakoty patří ovšem i další typy keramiky, například předkolumbijské indiánské předměty.
Neglazovaný keramický střep se někdy maluje i barvami za studená. Lidové hrnčířské figurky, zdobené touto technikou, jsou velmi zajímavé. V poslední době i výtvarníci, zvláště v USA, používají místo keramických barev barvy akrylové.
Jde o neglazovanou hrnčinu, vypalovanou v primitivních polních pecích. Po dosažení potřebné teploty (asi 940 °C) se přiloží ještě jedna dávka hodně smolného dříví a otvor pece se pečlivě utěsní jílem. Tímto způsobem se pálilo ve starších pecích. Nově se zakuřuje i naftalínem, dehtem, pilinami s olejem a jinými materiály vyvolávajícími silný kouř. Dým a plyny projdou všemi předměty v peci, v pórech střepu se usadí saze, a nádoba se tak stane méně propustnou.
Předměty určené k zakouření se leští pomocí hladítek z tvrdého dřeva, kosti nebo kamene. Proto se do hmot zpracovávaných touto technikou přidávají plastičtější kaolinitické jíly, které se lépe leští. K leštění se nejlépe hodí polosuchý střep v tzv. koženém stavu. Oblé předměty vyleštíme nejsnáze na hrnčířském kruhu. Vypálený, zakouřený předmět je matně šedý s černým, tuhově lesklým dekorem.
Už při nakládání pece pamatujeme na to, že kouřové plyny mají proniknout opravdu do všech předmětů. Proto nepřiklápíme nádoby na sebe, jak je to obvyklé při pálení jiných druhů keramiky. Také při chladnutí dbáme, aby do pece nevnikl předčasně vzduch a usazené saze znovu neshořely.
Mezi zakuřovanou keramiku patří i etruské bucchero nero, které se zhotovovalo z humusovité hlíny těžené při dobývání rašeliny. Rašelinou se tato keramika také bez přístupu vzduchu redukčně vypalovala. Spálený humus zbyl ve střepu jako černý uhlík.Tuto techniku lze napodobit i v běžné peci. Předměty vytvořené z hlíny smícháme s 10 —15 % mletého dřevěného uhlí, zasypeme dřevěným uhlím nebo koksovou drtí a vypálíme v neprodyšně zatmeleném šamotovém pouzdře na 900 °C.
Ještě v nedávné době se nevědělo téměř nic o složení a výrobě černě malovaných řeckých váz i červeno-hnědých římských nádob zdobených figurálními reliéfy, zvaných terra sigillata.
Matný povrchový lesk, typický pro tyto výrobky pálené kolem 1000 °C, byl napodobován leštěním nebo lakováním střepu. Dnes víme, že jde o slabou vrstvičku hlinité glazury připravené z koloidního roztoku illitického železitého jílu. Reliéfy vtlačovali římští hrnčíři do měkkého střepu razítky z pálené hlíny. Barevností a způsobem zdobení výrobky připomínají pečetní vosk. Tato vnější podobnost jim v pozdější době dala jméno.
Raku je název keramiky, které se v Japonsku užívá při pití čaje. První raku vyrobil v 16. století v Kjótu hrnčíř Chojiro (1516 — 1592) na podnět tamního čajového mistra Rikyu (1521 —1591). Slovem raku tento druh keramiky pojmenoval mladší bratr objevitele Jokei a zároveň jméno Raku přijal jako rodové. V Kjótu se tato keramika vyrábí již po čtrnáct generací. Od doby Raku III. — Donyu (f 1956) ji tvoří ve stejném domě dosud. V japonštině raku znamená požitek, radost, spokojenost, blaženost.
S výrobou raku seznámil mimoasijské keramiky Angličan Bernard Leach, který v Japonsku prožil mnoho let. Leach popisuje způsob výroby červené raku — aka a černé raku — kuro. Střep obou musí být schopen snášet prudké změny teploty, a proto se do základní hmoty musí přidat 25 — 30 % šamotu. Pro červenou raku se na přežahlý střep nanese silná vrstva okru pod průhlednou glazuru a vypaluje se při cca 850 °C. Odstín se mění podle jakosti okru a síly glazury. Za nejkrásnější je považována sytá lososová barva.
Černá raku se glazuje silně nanesenou černou olovnato-železitou glazurou a pálí se redukčně při teplotě 1100 až 1200 °C. Oba druhy raku se vypalují ve speciální peci nebo i v normální peci ovšem upravené tak, aby vypalovaný předmět mohl být kleštěmi vyjmut, jakmile teplota dosáhne potřebného stupně, a ponořen do studené vody. Dříve než rozžhavený předmět ochladíme ve vodě, můžeme jej lokálně redukovat. Postačí, jestliže jej vložíme do dřevěných hoblin, pilin, pilin s olejem, nebo ho můžeme i zabalit do zaolejovaných hadrů. Tím se docílí zvláštních barevných odstínů a listrových efektů. Kleště zanechají v glazuře jizvy. To však, jak píše B. Leach, je považováno za přednost. Za samozřejmou vlastnost raku glazury je považováno i její popraskání.
Po vytažení prvního vypáleného předmětu můžeme do rozpálené pece ihned kleštěmi vložit předmět další. Po dosažení potřebné teploty (po otevření pece teplota samozřejmě poklesla) vypalujeme předmět ještě asi 20 minut. Cyklus pálení se může takto plynule opakovat.
Na soustroví Baleáry ve Středozemním moři se soustřeďovala v 15. století výroba keramiky, kterou tu založili Arabové. Podle největšího ostrova Mallor-ka bylo nádobí, vyvážené odtud v 15. století do Itálie, nazýváno majolika.
Slovo fajáns pochází od města Faenzy u Bologm. V 16. století v Itálii proslula výrobou keramiky. Ani odborná literatura mezi majolikou a fajánsí nedělá výrazný rozdíl. Podle původu by se slovo majolika mělo používat pro keramiku s barevným střepem a neprůhlednou barevnou glazurou, zatímco název fajáns by měl označovat keramiku se světlým vápenatým střepem a bílou krycí glazurou, kterou faenzská výroba tehdy vynikala. Situaci zkomplikovaly během 19. století a na začátku 20. století některé anglické a německé továrny vyrábějící po názvem majolika engobované a jiné druhy keramiky.
Dnes se výrazu fajáns užívá pro veškerou keramiku tohoto druhu bez rozdílu původu. Termínem majolika je označována fajáns italská. U této keramiky slouží k výrobě střepu silně vápenaté jíly nebo obyčejné hrnčířské hlíny s přídavkem 10 až 40 % plavené křídy.
Výzdobou typickou pro toto zboží je malba do syrového emailu (glazury). Výška pálení je 950 C až 980 °C. Odborná literatura v této souvislosti používá termínu fajáns s barvami „velikého“ ohně. Pomáhá jej tak odlišovat od fajánse zdobené „muflovými“ barvami na vypálené glazuře. Jakmile je malba dokončena, výrobek se vypaluje ještě jednou na 700 °C až 800 °C. S touto technikou se poprvé setkáváme roku 1664 v holandském Delftu.
Spolu s porcelánem patří kamenina k skupině keramiky s hutným střepem, to znamená s nasákavostí menší než 5 Střep může být barevný i bílý (kamenině s bílým střepem se říká také porcelánová).
Základní surovinou pro výrobu kameniny jsou kameninové jíly, které se míchají s ostatními složkami — živcem, křemenem, šamotem aj. Kromě výslovně kameninové solné glazury užívají se i glazury hlinité, živcové a olovnatoživcové. Teplota pálení se pohybuje podle složení střepu mezi 1200 až 1280 °C.
Vlastí kameniny je pravděpodobně Čína, kde se kamenina vyráběla již v 7. století př. n. 1. Čínská kamenina s barevnými redukčními glazurami, nazývaná v Evropě seladon nebo sang de boeuf, zůstává dodnes vzorem dokonalosti. V Evropě se kamenina objevuje až v 11. století v Německu, kde k největšímu rozkvětu dospěla v průběhu 15. a 16. století. Z Německa se výroba kameniny rozšířila do ostatních zemí Evropy.
Hranice mezi tvrdou pórovinou, bílou kameninou a porcelánem nejsou přesně vymezeny. Příkladem jsou některé druhy Wedgwoodovy keramiky, která nese zároveň rysy kameniny. Příkladem přechodu mezi kameninou a porcelánem je i tzv. poloporcelán. Jeho střep je sice slinutý a bíle se vypalující, ale ještě není zcela průsvitný.
Bóttgerova kamenina
Když Johann Friedrich Bóttger hledal složení pravého porcelánu, vyrobil roku 1707 červenou kameninu typu čínské Yi-hsing.
Bóttgerovy výrobky patřily mezi nej dražší módní keramiku té doby. Byly opracovávány broušením, leštěním a rytím na sklářských strojích, zasazovány do drahých kovů, zdobeny perletí, slonovinou, perlami a emailem. Původní receptura se nezachovala, ale v Míšni se podařilo provést analýzu původní kameniny a podle ní znovu předpis sestavit. Od roku 1922 byla výroba obnovena.
Pálením se završuje celá práce dekoratéra nebo keramika. V naší sériové průmyslové výrobě dekorovaného porcelánu a skla samozřejmě používáme elektrické pece na hromadný výpal. Dnešní pohodlné pálení v elektrických pecích snižuje sice riziko neúspěchu na minimum, avšak ochuzuje výtvarníka o práci s tvořivým ohněm. Jednoduchá obsluha a poměrně snadná dostupnost elektrické pece pro nízký žár na jedné straně a obtížná práce a těžká dostupnost pece pro vysoké teploty s otevřeným plamenem vysvětluje, proč výtvarníci pracují většinou s měkčími hmotami.
Sledujeme-li vývoj pecí a srovnáme-li staré řecké, římské nebo orientální pece s některými dnešními, překvapí nás nápadná podobnost. Podstatnou změnu přinesla teprve nová paliva (oleje, plyn, elektřina) a zmechanizovaná výroba, která si vynutila tunelové pece s nepřetržitým provozem. V hrubých rysech se ateliérové pece dělí podle směru, jakým postupuje plamen ke komínu.
Teplota a způsob pálení se u jednotlivých druhů keramiky, porcelánu a dekorací liší. Zmiňme se o redukčním pálení porcelánu. kterým se dosahuje jeho bílé barvy. V redukčním ovzduší se železité sloučeniny zabarvující porcelán na žluto mění na železnaté, které jsou podstatně světlejší. Oxidačně se pálí do teploty 1 030 °C. Pokračuje se v redukčním pálení do teploty 1 250 °C, kdy se začíná tavit glazura. Od tohoto okamžiku až do konce pálení je nutné zachovat v peci atmosféru neutrální. Během redukčního pálení nesmí teplota poklesnout, protože při ochlazení a novém zvýšení teploty se glazura vyvaří a plyny, které nemohly uniknout, vytvoří bubliny.
Redukci vyžadují ovšem i některé barevné glazury. V pecích s otevřeným ohněm redukujeme jednoduše tak, že snížíme přístup vzduchu. Tím dochází k nedokonalému spalování. Při redukci záleží na druhu paliva. B. Leach uvádí, že některé druhy dřev, jako černý bez, dub, jilm a jasan, působí větší redukci než například kaštan, jabloň a ořech, které jsou lepší pro pálení oxidační. Také vzhled plamenů může být klamný. Například smrk a borovice tvoří velké množství kouře, ale přesto je atmosféra v peci oxidační.
V elektrických pecích a muflích dosahujeme redukčního prostředí vhozením látky, která při hoření uvolňuje hojně uhlíku. Většina užívaných hmot má neblahý vliv na spirály elektrické pece. Podle zkušeností továren na výrobu kantalu je nejméně nebezpečným redukovadlem dřevěné uhlí.
Teplota v pecích se kontroluje buď žároměrkami nebo pyrometry různých systémů, eventuálně pouhým odhadem; zkušení hrnčíři jsou totiž schopni určit teplotu podle barvy žáru v peci, nebo podle lesku glazury, který se projeví po vhození třísky či smotku papíru do pece. Někdy určují stupeň vypálení podle vzorků vytahovaných z pece v době pálení. Při zjišťování teploty žároměrkami se teplota určuje podle těchto žároměrek z keramických hmot, které jsou ocejchovány na určité teploty. Při jejich dosažení měknou a ohnou se vrcholem k podložce. Správně postavená žároměrka musí být vychýlena o 6 až 10° od kolmice. Jiné polohy jsou nesprávné a mohou zkreslit měření.
Copyright © M.Soukupová | Designed byMarkéta Soukupová