Historie porculánu v Evropě

Porcelán (zastarale též porculán) je keramická hmota, vzniklá vypálením keramického těsta tvořeného směsí kaolinu, ostřiva a taviva. Používá se pro výrobu nádobí, sošek, váz, zubních náhrad, elektrických izolátorů nabo i hraček, třeba panenek nebo vybbavení miniaturních domečků.

Porcelán byl objeven a vyráběn v Číně - Protože tu se však nikdy nerozlišovalo mezi kameninou a porcelánem, nelze jej přesně datovat. Mohlo to být za dynastie Tang (618–906 n.l.). Údajně nejstarší čínské p-y byly nalezeny v hrobkách synastie Suej z konce 6. století Zpočátku byl jednobarevný, hladký jen s rytým či jemně plastickým dekorem. Až později byl dekor malován. Číňané používali k výrobě p-u hmotu, kterou získali přímo z přírody a pouze mechanicky upravili. Živcovito-křemičitá, na jemno umletá hornina sloužila přímo ke glazování, které se provádělo za syrova. Větší kusy p-u se glazovaly tak, že na ně byla tekutá glazura prášena bambusovými rourami. K výpalu se užívaly pece odlišné od evropských.

Název kaolín vnikl od názvu kopce Gao-ling (gao = vysoká + ling = hora, kopec; vzniklo starým způsobem transliterace jména hory v Jiangxi, v Číně), kde těžili porcelánovou hlínu. Porcelánové zboží s celadonovou glazurou bylo určeno jen pro císaře a jeho dvůr.

Z Číny se výroba porcelánu rozšířila přes Koreu do Japonska. Vlivem a obchodními styky Persie s Čínou byla zavedena kolem 10. století výroba porcelánu v Persii. Indický porcelán vznikl ze vzorů japonských a perských, ale je zvláštní svou detailní, jemnou výzdobou a zlatým dekorem..

Do Evropy se dostal porcelán kolem roku 1290, kdy ho dovezl ze svých cest po Asii Marco Polo. Nejvíce asijského porcelánu přivezli do Evropy Holanďané

Název "porcelán" pochází z italského "porcella", neboli mušle - toto označení se váže k charakteristické vlastnosti porcelánu, při odštípnutí zůstává na jeho povrchu ploška právě ve tvaru mušle.

Od té doby se Evropa snažila porcelán vyrobit sama. Po nějaké době, kolem 15. století se sice začal porcelán z Číny dovážet ve větším množství, ale bylo to stále velmi drahé zboží, které se vyvažovalo zlatem. Evropské porcelánky zatím nedokázaly vypálit na tak vysoké teploty, jaké porcelán vyžaduje.

Medičejský porcelán

Medičejský porcelán

V Itálii Antonio di San Simeone roku 1470 vyrobil z boloňského jílu fritový porcelán. Další objev se v Itálii povedl až vévodovi Francescu Mariu di Medici, který roku 1575 společně s Oratiem Fontanou a Bernardem Buontalentim, Michelangelovým žákem, vyrobil porcelán opatřený cíničitou glazurou tzv. Medičejský porcelán. Byla to pórovitá hmota ze směsi bíle se pálících jílů, která

Medičejský porcelán

nedosahovala takové pevnosti a už vůbec ne transparentnosti. Byla dekorována kobaltem, kterým se napodobovaly čínské vzory. Medicejský porcelán se nikdy neprodával, byly to pouze fajnové dary pro vznešené návštěvy a osobnosti.

Správné složení porcelánu a postup výroby se porařilo objevit až v roce 1708 Ehrenfriedu Waltheru von Tschirnhaus a saskému lékárníku Johannu Friedrichu Böttgerovi, ale porcelán měl stále hnědočervenou barvu. Hmota se lila do kovových tepaných forem. Poté si všiml bílého prášku, který se používal na pudrování barokních paruk, a tak objevil naleziště kaolínu. Vyrábělo se na Míšeňském hradě, pracovní postup byl pečlivě střežen, a tajemství výroby bylo rozděleno mezi několik lidí. Roku 1718 se podařilo některým utéct z hradu a roku 1719 byla založena porcelánka ve Vídni.

Receptem byla kombinace ingrediencí zahrnujících coldický jíl (druh kaolínu), vápenatý alabastr a křemičitý písek.

Při správném poměru všech složek a jejich dobrém vypálení vznikl dostatečně tvrdý, bílý a průsvitný materiál – porcelán.

 

 

Složení porcelánu

Porcelán není kamenina. Na rozdíl od kameniny má porcelán střep slinutý a v slabé vrstvě prosvítá. Podle vypalovací teploty se dělí porcelán na tvrdý a měkký. Tvrdý neboli evropský porcelán má vypalovací teplotu 1350 °C až 1500 °C. K měkkým porcelánům patří porcelán asijský s vypalovací teplotou kolem 1300°C, anglický kostní s vypalovací teplotou 1220 °C až 1300 °C a fritový s vypalovací teplotou kolem 1100 °C.

Na výrobu tvrdého porcelánu se používá směs 50 % kaolinu, 25 % křemene (ostřivo) a 25 % živce (tavivo). Někdy se přidává také křída a mramor. Měkký porcelán má menší podíl kaolinu. Porcelán se vyrábí z kaolínu, což je zvětralá živcová hornina. Je to čistá a kvalitní surovina, která se vyznačuje maximální pevností, transparentností a bělostí a pálí se při teplotách nad 1300 °C. Redukční prostředí, to znamená s omezeným přístupem vzduchu, zajistí jeho bělost, a zabrání nežádoucímu zabarvení způsobeného železitými nečistotami.

Tvrdý porcelán

Tvrdý porcelán obsahuje 50 % kaolinu, 25 % křemene a 25 % živce. Z této směsi se obvykle vychází při sestavování nové hmoty. Podle vypáleného vzorku měníme poměry jednotlivých složek tak dlouho, dokud nezískáme střep po všech stránkách dokonalý.

Porcelánová glazura je sestavena ze stejných surovin jako střep, avšak obsahuje více taviv. V ohni vytváří tvrdou neoddělitelnou vrstvu, pozvolna splývající se střepem. Tím se liší od glazur, určených pro některé druhy měkkých porcelánů, které leží na povrchu střepu jako povlak.

Porcelánové hmoty se mohou zabarvit oxidy nebo solemi kovů. Měkký porcelán má barevný rejstřík mnohem bohatší než tvrdý, který je omezen výškou pálení a redukčním prostředím.

Měkké východoasijské porcelány

Vyrábějí se z kaolinů bohatých na taviva. Ve srovnání s tvrdým evropským porcelánem obsahují asijské porcelány méně hlinitých součástí a více živce i křemene. V Číně a v Japonsku se porcelán vytáčí na kruhu z volné ruky. To umožňuje jeho vysoká plastičnost způsobená v nemalé míře přítomností slídy. Specialitou těchto porcelánů je, že se glazují na nevypálený střep a pálí hned v ostrém žáru do 1280 °C.

Značky běžného starého evropského porcelánu

Značky běžného starého evropského porcelánuZnačky běžného starého evropského porcelánu

 

1. Míšeň, 2. Vídeň, 3. Berlín, 4. Nymfenburk, 5. Höchst, 6. Fürstenberk, 7. Frankenthal, 8. Ludwigsburk, 9. Ansbach, 10. Sevres, 11. Cap di Monte, 12. Capodimonte Naples (Neapol), 13. Kodaň, 14. Chelsea, 15. Worcester, 16. Horní Slavkov - Schlaggenwald, 17. a 18. Klášterec nad Ohří, 19., 20. a 21. Březová - Pirkenhammer u Karlových Varů, 22. Loket, 23. Eichwald - Royal Dux - Dubí, 24. a 25. Dolní Chodov u Karlových Varů, 26. Praha, 27. a 28. Kysibel, 29. Budov, 30. Ždánovka

Anglický kostní porcelán (bone China)

Kostní porcelán byl pojmenován podle hlavní součásti svého střepu, kterou tvoří kostní popel. Tento druh procelánu vynalezl v Anglii roku 1748 Thomas Frye. Roku 1790 jej zdokonalil a průmyslově využil Josiah Spode v Stoke-on-Trent : SPODE MUSEUM TRUST. Předností porcelánu je silná průsvitnost, avšak jeho technické vlastnosti se tvrdému porcelánu nerovnají.

Přežah se vypaluje zasypaný křemennou moučkou při teplotě 1280 °C až 1300 °C, dokud nedojde k úplnému slinutí střepu. Na střep se aplikuje glazura o složení: živec, kyselina boritá, křemen a plavená křída.

Vypalovací teplota glazury je 1100 °C až 1150 °C. Kromě obvyklého způsobu glazování lze glazuru nanášet tak, že předmět nastříkneme lepivou olejovou vrstvou a poprášíme práškovou glazurou. Chceme-li získat tenký střep, osoustruhujeme suchou nádobu přibližně na polovinu původní síly střepu. Tento způsob je typický nejen pro kostní porcelán, nýbrž i pro Wedgwoodovu keramiku.

Anglie - Biskvitový porcelán (parián)

Figurální keramika se v továrnách na kostní porcelán vyráběla ze zvláštní hmoty, vypalované bez glazury. Svým vzhledem tento procelán připomínal parský a carraský mramor, a proto se mu někdy také říká carrarský porcelán nebo parián. Poprvé byl vyroben v Anglii v Stoke-on-Trent roku 1844 a používal se zejména na kopie antických figur. Název biskvit (z francouzského biscuit — dvakrát pálený) vznikl podle technologického postupu při výrobě figur. Ty jsou odlity do forem, retušovány a přežahnuty. Potom jsou přeretušovány a znovu páleny v ostrém výpalu (opět bez glazury). Abychom předešli deformacím v ohni, vypodložíme figury výstužemi zhotovenými ze stejné hmoty jako figury. Podle Pukalla obsahuje parián 60 % živce a 40 /o kaolinu. Podle Segera je kodaňský biskvitový porcelán sestaven z 45 % živce, 54 % kaolinu a 1 /o mlete-ho mramoru. Vypaluje se při teplotě 1300 C.

V Anglii existovala i výroba barevného biskvitu (zabarveného ve hmotě kovovými oxidy). Ten býval zdoben bílou hmotou pomocí techniky nazvané páte-sur-páte nebo porcelánovými emaily nanášenými na neglazovaný střep (émaux sur biscuit).

 

Sèvreský porcelán

Pâte tendre artificielle — pod tímto názvem byl od poloviny 18. století vyráběn světoznámý francouzský fritový porcelán sèvreský. Vynalezl jej však již roku 1673 Louis Poterat z Rouenu a výrobu zahájil roku 1695 Pierre Chicaneau v Saint-Cloud.

Složení střepu podle Pukalla bylo následující: dusičnan draselný chlorid sodný síran hlinito-draselný uhličitan sodný síran vápenatý oxid křemičitý. Frita se propere v horké vodě a jemně umele. Do hotové hmoty se přidá tolik mazlavého mýdla nebo arabské gumy, aby směs získala potřebnou plastič-nost. Přesto je poměrně nesnadné dobře ji zpracovat z volné ruky. Proto se formuje nebo lije do sádrových forem, ve kterých se ponechá úplně uschnout. Přežah se pálí až do úplného slinutí střepu, a to podle složení střepu při teplotě 1200 °C až 1300 °C. Abychom předešli deformacím, vypalujeme přežah zasypaný v křemenné moučce. Vypálený střep pokryjeme nízkotavitelnou olovnatou glazurou a vypálíme přibližně na 1100 °C. Glazura musí obsahovat hojně lepidla, aby se na dokonale nesavém střepu uchytila.

 

Ostatní měkké porcelány

I když Bóttger rozluštil tajemství porcelánu, neustávaly snahy o nalezení nové masy. Výrobci se zajímali o porcelán s nižší vypalovací teplotou, který by podobně jako porcelán východoasijský umožňoval zdobení s většími barevnými možnostmi.

Seger​ův porcelán

Velmi průsvitný porcelán nažloutlé barvy vynalezl roku 1880 Hermann August Seger (1839 — 1893), objevitel „Segerových žároměrek“ (viz str. 189). Přísně tajný recept uveřejnil později sám Seger: 31 % Lótheinerova jílu, 39 % písku, 30 % živce. Přežah se vypaloval při teplotě 950 °C, glazura při 1280 °C až 1300 °C.

 

Francouzská továrna v Sèvres zavedla v té době výrobu tzv. nového sěvreského porcelánu (pâte nouvelle), který se skládal ze 40 dílů kaolinu, 35 dílů živce a 25 dílů křemene. Vypalován byl při teplotě 1280 °C.

 

Míšeň - Meißen

Míšeňský porcelán je první evropský porcelán. Jeho vynálezcem byl v roce 1708 Ehrenfried Walther von Tschirnhaus, po jehož smrti v jeho díle pokračoval jeho žák a spolupracovník Johann Friedrich Böttger. Podnik na jeho výrobu, který vznikl v roce 1710, patřil k nejslavnějším manufakturám svého druhu v Evropě a funguje dodnes pod názvem Staatliche Porzellan-Manufaktur Meissen GmbH.

Tschirnhaus a Böttger pracovali v saských městech Drážďanech a Míšni pro saského kurfiřta Fridrich August I. později polského krále známého jako August II. Silný. Tschirnhaus měl obrovské znalosti evropských vědeckých technologií, především z oborů chemie, alchymie a metalurgie, které mu usnadňovaly více než desetileté snažení při objevu složení receptury pro výrobu míšeňského porcelánu. V roce 1705 se k němu přidal (respektive byl Augustem Silným najat) rovněž velmi talentovaný Friedrich Böttger. Po studiu farmacie v Berlíně se přiklonil více na stranu alchymie a právě svým tvrzením, že dokáže přeměnit bezcenné předměty na zlato, si získal pozornost Augusta Silného, který byl velkým mecenášem alchymistů a dokázal naopak značné množství zlata utratit kvůli podobným tvrzením. Nicméně August právě v Böttgerově případě svůj kapitál investoval velmi výhodně. Johann Friedrich Böttger byl kvůli urychlení a utajení procesu výroby zlata Augustem vězněn. Ve vězení byl až do roku 1705 nucen, ve spolupráci s ostatními alchymisty, pracovat na objevu tvorby zlata.

Jeho dalším úkolem bylo vytvořit porcelán, ve kterém král August spatřoval svět krásy a bohatství. Byl jím naprosto posedlý, o čemž svědčí i jeho obrovské sbírky porcelánu, které nashromáždil. Dokonce udělal zajímavý obchod, když Pruskému králi poskytl 600 vyzbrojených vojáků vycvičených v boji výměnou za to, že od něj získá 18 překrásných velkých nádob z čínského porcelánu.

Böttger však ve vězení velice strádal, a tak napsal králi dopis, v němž jej prosí o propuštění z vězení a přísahá, že pro něj porcelán skutečně vytvoří. Král mu uvěří a dává mu šanci, kterou Böttger po mnohých nezdařených pokusech využívá a triumfuje. Král je nadšen a představuje světu, v lednu 1708, „Bílý evropský porcelán“. Toto datum je tedy oficiálním datem vynálezu porcelánu v Evropě. Král zakládá manufakturu v Drážďanech, ale dlouho mu radost z bílého porcelánu nevydrží a požaduje po Böttgerovi, aby jej začal barevně a ornamentálně zdobit. Böttger opět upadá do deprese, kterou úkol přináší. Začíná se opíjet alkoholem a píše králi, že to asi nedokáže. Nakonec se mu to podaří, ale král má další požadavky. Barvy na porcelánu chce doplnit červenou barvou, která se objevuje na čínském a zejména japonském porcelánu.

Böttger měl tentokrát opět velké štěstí, protože na scénu přišel malíř Ehrenfried Walther von Tschirnhaus, který králi tvrdil, že to dokáže, protože ovládá techniku ornamentálního čínského zdobení a zná tajemství červené keramiky. Tschirnhaus však brzy, v říjnu 1708, umírá. Jeho deník ze zápisky o jeho bádání se zachoval do dnešních dní, ale stránky s popisem výroby a aplikace červené barvy chybí; někdo je kdysi odstranil.

Ale Böttger pravděpodobně měl odstraněné stránky z deníku k dispozici, a tak opět triumfuje a přivádí zdobený porcelán k dokonalosti. Je ovšem pravda, že Ehrenfried Walther von Tschirnhaus hrál při výrobě této receptury roli více než partnerskou.

Míšeňská manufaktura

Míšeňská manufaktura na výrobu porcelánu byla založena rok po tomto významném objevu a zde také pokračoval vývoj pecí a glazur použitelných pro vývoj Böttgerova porcelánu. Tento materiál vyžaduje výpal při velmi vysokých teplotách (přes 1400 °C) pro dosažení průsvitnosti tolik typické pro porcelán čínský. Míšeňský porcelán byl vypalován podobně jako v Číně, čímž bylo dosahováno extrémní odolnosti proti teplotním šokům. To dokazuje svědectví návštěvníků Míšeňské manufaktury, kteří byli přítomni vhození rozžhavené nádoby do studené vody, aniž by se tato nádoba poškodila. Pravdivost této historky byla potvrzena až v roce 1980 na Massachusettském institutu technologie.

První výrobky z Míšeňské manufaktury nebyly bílé, jak bychom dnes předpokládali, ale tmavohnědě a černě zabarvené, zdobené zlaceným dekorem – po vzoru orientálních nádob.

Značka

S cílem identifikovat originální míšeňské zboží byly výrobky označovány zpočátku značkami kreslenými na dno. Posléze byly tyto značky ryty do barvy pod glazuru. První značky jako "AR" (Augustus Rex, monogram krále), "K.P.M" (Königliche Porzellan-Manufaktur), "M.P.M." (Meissener Porzellan-Manufaktur) a "K.P.F." (Königliche Porzellan-Fabrik) byly nakonec nahrazeny logem dvou zkřížených mečů. Tato značka, zavedená v roce 1720, se dekretem stala od roku 1731 značkou oficiální; různé variace stylu mečů dovolují míšeňské výrobky dobře datovat. Jde o jednu z nejstarších známých značek porcelánu v Evropě.

Proměny značky porcelánu v průběhu staletí

Značky Míšeňského porcelánu

Typy výrobků

Již od Böttgerových časů se realizovala produkce nádobí; první soupravy jsou datovány k roku 1720. První nádobí bylo prosté a teprve Kändler zavedl jeho zdobení. Roku 1740 byl pro Kändlerova protektora, knížete Heinricha von Brühl, vytvořen slavný „labutí servis“ (Schwanenservice) o více než tisíci kusech. Během 2. světové války byla souprava ztracena, ale zůstaly zachovány formy a v současné době je možno získat repliky tohoto nádobí.

„Cibulový vzor“ (Zwiebelmuster) se vyrábí již tři století. Jde o vzor od Höroldt z roku 1739, inspirovaný pravděpodobně čínským šálkem z období Kangxi. Získal obrovskou popularitu a byl zkopírován více než 60 výrobními místy (včetně českých porcelánek). Vzor byl tak populární a byl tak rozšířen, že Německý nejvyšší soud prohlásil v roce 1926 název Meissener Zwiebelmuster za veřejný statek.

Jiné populární modely jsou výrobky s purpurovými růžemi nebo s fíkovými listy. Jiná série nádobí má pod glazurou na okraji talířů vyryté motivy letících rudých a zlatých draků a medailon uprostřed. Jedna verze tohoto modelu byla používána v bavorském sídle Adolfa Hitlera.

 

Porcelán v Čechách

První česká porcelánka byla založena roku 1792 v Horním Slavkově, roku 1793 v Praze na Florenci, později přeložená na Smíchov; třetí r. 1794 v Klášterci nad Ohří, r. 1803 v Březové, stejně tak v Kysiblu, roku 1804 v Dalovicích. Další porcelánky během 1.poloviny 19. století vznikaly v Chodově (1810), v Lokti (1818), ve Staré Roli (1820); v Rybářích (1842), ŽacléřiDoubí (1849) a dalších městech, později také na Moravě, například Ditmar a Urbach ve Znojmě.

Horní Slavkov - Schlaggenwald

Horní Slavkov - Schlaggenwald

První naší úspěšnou továrnou na výrobu porcelánu, které se podařilo udržet výrobu dodnes ( v roce 2011 byla činnost Slavkovské porcelánky zastavena), se stal podnik v Horním Slavkově. Vznik továrny zde podnítil v roce 1792 důlmistr Jan Jiří Paulus ve spolupráci s Janem Reumannem a Janem Pöschlem. Zakladatelé se snažili roku 1793 získat privilegium na výrobu porcelánu, ale jejich žádost nebyla úspěšná. Z postojů vídeňských úřadů vyplývá, že neměly zájem na vzniku porcelánek v oblasti severozápadních Čech především proto, aby neohrozili pozice preferované císařské vídeňské porcelánky. Bylo však také zřejmé, že první výrobky nově vzniklých provozů byly málo kvalitní.

První majitelé slavkovské továrny tedy nebyli příliš úspěšní, takže podnik byl prodán roku 1800 Luise Greinerové. Zlepšení situace továrny nastalo až v době, kdy do podniku vstoupil roku 1803 zeť L. Greinerové, lékař Jan Jiří Lippert ze Slavkova. Ten továrnu roku 1808 zakoupil, spojil se z důlním mistrem Václavem Haasem a podnik začal pracovat pod firmou Lippert a Haas. Teprve v této fázi se podařilo majitelům dospět k úspěšnější výrobě po technologické i výtvarné stránce. Hmota výrobků byla kvalitnější a dobře vypálená. V tvarovém řešení předmětů se projevil odklon od oblých barokních tvarů prvních výrobků, napodobujících produkci durynských porcelánek a začaly se uplatňovat válcové empirové tvary inspirované vídeňským, míšeňským i francouzským porcelánem. Charakter výzdoby se výrazně zdokonaloval i po stránce výtvarného provedení. Kromě pohledů na krajinu a významná místa severozápadních Čech se objevovaly i motivy z Prahy a z dalších zajímavých měst.

Privilegium k výrobě porcelánu získal Slavkov až roku 1812, neboť tehdy se již projevila proměna dřívějšího záporného postoje vídeňských i guberniálních úřadů k podnikání. Ve snaze o ekonomický vzestup začal stát podporovat rozvoj výroby a průmyslových podniků. V letech 1812–1817 musela továrna čelit letům neúrody a krize i ekonomickému dopadu napoleonských válek. Šťastnější období pro průmyslové podnikání i pro slavkovskou továrnu nastalo až po roce 1817. Literatura uvádí, že byli povoláváni mistři z ciziny, kteří měli vychovávat mladé pracovníky továrny.

Roku 1819 začala slavkovská továrna značit své výrobky trojmístným letopočtem a následující dvě desetiletí se stala dobou jejího plného rozvoje. Svědčí o tom její účast na výstavách průmyslových výrobků v Praze v letech 1828, 1829 a zejména v roce 1831, kdy továrna získala stříbrnou medaili. V tomto období se slavkovští návrháři i malíři soustřeďovali na řešení tvarů i výzdoby tehdy velmi oblíbených kávových koflíků, které se staly žádanými dárkovými i upomínkovými předměty a ozdobou vitrín v měšťanských i šlechtických interiérech.

Slavkovský porcelán byl oceňován nejen pro kvalitu porcelánové hmoty a polevy, pro tvarovou bohatost, ale i působivou malířskou výzdobu, kterou prováděla řada malířů. Zdrojem inspirace se stala antická mytologie a alegorické a symbolické motivy, které malíři čerpali ze soudobé knižní i volné grafiky.

Horní Slavkov - Schlaggenwald

Před polovinou 19. století se již továrna značně rozrostla a zaměstnávala přes 200 pracovníků a úspěšně se účastnila výstav průmyslových výrobků v Berlíně roku 1844 a v následujícím roce ve Vídni. Po polovině století se však začínaly projevovat příznaky krize výtvarné podoby slavkovského porcelánu. Pod tlakem dravé konkurence porcelánek, které sledovaly převážně komerční cíle a orientovaly se převážně na masovou, výtvarně průměrnou produkci, se snažil slavkovský podnik pod vedením Augusta Haase udržet svoji rentabilitu a neubránil se poklesu kvality výrobků.

V roce 1867 předal August Haas podnik svému synovi Jiřímu Haasovi a synovci Janu Cžjžkovi, kteří usilovali o modernizaci výroby. Pod firmou Haas a Cžjžek existovala továrna do roku 1945, kdy byla znárodněna a v roce 1958 se stala součástí podniku Karlovarský porcelán. V roce 1992 byl podnik privatizován a začal opět používat název z doby před rokem 1945.

Továrna se snažila posilovat svoje pozice na stávajících trzích a usiluvala o získání dalších trhů v Asii a Americe. Prezentovala se na výstavách u nás i v zahraničí a pečovala o propagaci výrobků. Po zakoupení ruským investorem s cílem vyvážet luxusní porcelán do Ruska se továrna bohužel dostala do potíží, ze kterých se už nevzpamatovala. Velký podíl na tom zřejmě měla příliš jednostranná orientace na ruský trh, kde bylo oproti asijskému porcelánu zavedeno téměř likvidační dovozní clo na evropský porcelán. Továrna byla nakonec 31.1. 2011 uzavřena. Nejstarší porcelánka v Čechách a jedna z nejstarších v Evropě je tak bohužel minulostí.

 

 

Klášterec nad Ohří

Klášterec nad Ohří

Manufaktura na výrobu porcelánu založena roku 1793 Alsasanem J. N. Weberem, pensionovaným thunským lesmistrem a správcem panství, s pomocí specialisty z Durynska. Na kláštereckém panství v okolí Černic byla objevena zemina podobná kaolínu. To podnítilo Webera, aby za podpory hraběte, který mu byl nadále příznivě nakloněn, provedl zkoušku této zeminy. Hrabě propůjčil k tomuto účelu zahradní grotu, kde byla zbudována provizorní muflová pec a proveden výpal nádobí, tvarovaného tehdy podomácku. Pokus byl bezvýsledný. Nato Weber angažoval arkanistu J. N. Fetzera, aby vystavěl novou pec na místě domu beneficianta při někdejší loretánské kapli, ale ani tady nevyšel jediný zdařilý pokus a Fetzer byl propuštěn. Na jeho místo byl přijat J. G. Sonntag, jenž se nedlouho předtím vzdal výroby porcelánu v Hájích. Jeho přičiněním byla zbudována nová pec a stavení pro točírnu. První výpal v této peci se konal 15. září 1794 a svědectví tvrdí, že porcelán byl žlutavý a špinavý. Nejspíše z tohoto výpalu pochází jako první zkušební kus koflík s nápisem "Vivat Böhmen". Tento nejstarší klášterecký výrobek, koflík a miska z roku 1794, je podle Meyera významný především proto, že jde o jediný příklad, kdy se zachoval pokusný exemplář. V dnešní době je tento předmět nezvěstný.

V roce 1797 pronajímá na dobu šesti let porcelánku Christianu Nonnemu z Erfurtu, jenž byl obratný podnikatel, organizátor, obchodník s porcelánem a nájemce továren ve Volkstedtu a Ilmenau. Tím se konečně dostalo klášterecké porcelánce odborného vedení a výsledky toho se zřejmě dostavili zakrátko, neboť počátkem roku 1799 projevila vídeňská porcelánka zřejmé obavy z případné konkurence.

Klášterecké výrobky se řadu let vyznačovaly nečistou, šedou hmotou a kazovou glazurou. Ještě v roce 1796 se stávalo, že se celý výpal zničil a šel rovnou do stoupy. Podle zachovaných výrobků nelze hovořit o čistém bílém porcelánu dříve, než někdy po roce 1805.

Weber se vrátil koncem roku 1800 do Alsaska, kde v roce 1801 zemřel. Od jeho dědiců přejímá v roce 1803 porcelánku majitel panství J. M. Thun, a Nonne přesídlil do Kysiblu. Hrabě Thun přejímá továrnu definitivně do vlastního provozu až roku 1820. V majetku Thunů zůstala porcelánka až do znárodnění roku 1945. Po stránce tvarové doznívala v Klášterci ještě asi do roku 1810 durynská tradice, avšak zároveň již začaly pronikat vlivy Vídně s válcovitými empirovými tvary. Ve druhém desetiletí se projevuje tvarování převzaté z Míšně. Asi do roku 1815 se objevují také lázeňské koflíky s příslušnými vedutami z Karlových Varů, Mariánských Lázní a Teplic, provedenými podle grafických předloh.

Hrabě Thun získává 15. 3. 1822 privilegium k výrobě porcelánu. Zároveň se dostalo porcelánce práva užívat ve firemním označení státního znaku. O čtvrt roku později se téhož práva dostalo porcelánce v Březové, stejně jako Kysibl založené v roce 1803. Postavení Klášterce nebylo lehké, neboť silná konkurence Slavkova, který ve dvacátých letech vstupoval do své klasické epochy, sílící konkurence Březové, jejíž výrobky vynikaly jakostí střepu a konečně i konkurence Lokte, založeného roku 1815 a značně preferovaného Vídní, činily nepochybné překážky v odbytu.

Ještě před rokem 1837 je zde zaveden měditisk. Největšího rozkvětu porcelánka dosahuje za vedení ředitele J. Hillardta a zejména za K. Verniera v létech 1850 až 1872. Johann Hillardt nastoupil jako ředitel v roce 1836. Postavil třetí pec, změnil topivo ze dříví na hnědé uhlí a rašelinu a zavedl tuhou pracovní kázeň. Výsledky Hillardtova úsilí se projevili velice brzy. Styl druhého rokoka přijal Klášterec poměrně pozdě. Za Hillardtova vedení se výrazně zvýšil počet malířů a dekor se druhorokokově začal omezovat na květinové motivy. Karl Venier se ujal vedení továrny v roce 1848. Pro svou funkci byl odborně perfektně vybaven. Rekonstruoval mlýny, jež podle něho mohly za špatnou kvalitu střepu a rozšířil odbyt a zlepšil účetnictví. Vedoucího malíře poslal na studium do Vídně, protože pochopil i jistou zaostalost v jeho výtvarném projevu. Od roku 1859 se pálilo plynem.

Klášterec nad Ohří

Výroba po roce 1860, jak se zdá, začala více méně stagnovat, jakoby se pociťovala únava po mimořádném tvůrčím období v předchozích desetiletích. Nejinak tomu bylo i v jiných českých porcelánkách. Od roku 1857 se vyskytují jednoduché, kónické tvary různé velikosti a velice tenkého střepu, tzv. "sévreská forma". Do první poloviny šedesátých let se také řadí pokusy s tzv. rýžovým průsvitným dekorem, převzatým do Evropy z Persie a s dvoustěnným porcelánem s vrchním pláštěm prořezávaným.

Porcelánka se účastnila výstav jako roku 1857 v Paříži, 1865 v Linci, 1873 ve Vídni. Zde se Klášterec reprezentoval rozměrným dekorativním pohárem a džbánem. Pro výrobu porcelánu byla sedmdesátá léta obdobím značných změn. Potřeba vyhovět rostoucí poptávce po běžnějším a tedy i méně esteticky náročném užitkovém porcelánu, silná konkurence i nové technické vymoženosti porcelánu vynutili co nejrychlejší přechod k sériové výrobě. Komerční zaměření se odrazilo i ve struktuře výroby. Zcela vymizela náročná figurální plastika a porcelánka se orientovala výlučně na stolní nádobí a užitkový porcelán. Pracné ruční dekory byly stále více vytlačovány sériovou, stylově velmi různorodou dekorací.

Závěrem století patřila klášterecká porcelánka k největším výrobcům porcelánu u nás. Z pohledu přínosu její produkce pro výtvarný vývoj a snahami jiných porcelánek však nevyniká nad průměr. Důsledky vypuknutí druhé světové války nebyly zpočátku nijak hrozivé, ještě v roce 1941 směřoval vývoz do Švédska, Norska, Dánska, Švýcarska, Španělska, Chorvatska, Srbska, Bulharska, Rumunska a Holandska. Podle posudku německé společnosti pro užitkovou keramiku byla porcelánka zařazena do druhé nejlepší skupiny. Bylo ji uděleno právo vyrábět soupravy pro vojenské kantýny. Konec války a následné znárodnění však znamenaly nový směr v jejím dalším vývoji.

Březová - Pirkenhammer

Březová - Pirkenhammer

Porcelánka, známá spíše pod svým starým názvem Pirkenhammer (někdy Pirken-Hammer, podle něm. názvu Březové Pirkenhammer), byla založena roku 1803 durynským obchodníkem Friedrichem Höckem v Březové (dnes Karlovy Vary-Březová). Po počátečních nesnázích byla pronajata v roce 1806 durynským podnikatelům Ferdinandu Cranzovi a Friedrichu Brothäuserovi. Roku 1811 byla prodána Johannu Martinu Fischerovi z Erfurtu a místnímu Christianu Reichebachovi. Ti pak získávají zemské privilegium k výrobě porcelánu v roce 1822. Pozdně barokní formy nádob, zdobené typickou lineární kobaltovou dekorací slaměnek i motivy ptáka a skal, nahrazují empírové válcové tvary nádob s květinovou dekorací, hlavně karmínovou. Ke konci Höckeho období nastupují tvary vídeňské, zdobené pestrými figurkami, čerpajícími hlavně z mytologie.

Březová - Pirkenhammer

Už rok po převzetí porcelánky Fischerem a Reichenbachem se začíná porcelánce dařit. Již v roce 1829 získává jako první porcelánka v Čechách povolení k dekoraci vlastním měditiskem. Ve dvacátých a třicátých letech devatenáctého století nastává velký rozkvět porcelánky. V zlacení nádobí byla březovská porcelánka v první půli století na prvním místě mezi porcelánkami vůbec. Působili zde vnikající malíři, jako např. K. F. Quast, S. Schermer, nebo S. Wabersich. Po Fischerově smrti roku 1824 zde začal podnikat jeho syn Johann Christian Gottlieb, jenž se roku 1846 stal jediným majitelem porcelánky. Podnik však formálně byl nadále veden pod firmou Fischer & Mieg až do roku 1918.

Březová - Pirkenhammer

I když se Ludwig Mieg snažil udržet továrnu jak po stránce technické, tak i umělecké na výši (v roce 1868 byl povolán francouzský malíř A. Carrier a založena učňovská malířská škola), komerční zájmy podporované snahou čelit stále se zvyšující konkurenci koncem století zákonitě zvítězily a umělecká kvalita se téměř ztratila. Jen kvalita střepu zůstala i nadále vynikající.

V roce 1919 vstoupila březovská továrna s dalšími porcelánkami do akciové společnosti koncernu EPIAG. Po roce 1945 byla továrna znárodněna a v roce 1958 začleněna do Karlovarského porcelánu n. p. jako speciální závod zabývající se převážně výrobou exkluzivního porcelánu zdobeného ruční malbou.

 

Český porcelán - Eichwald - Royal Dux - Dubí - Teplice - Karlovarský porcelán

Eichwald

Bylo to v roce 1864, kdy dubský průmyslník p. Anton Tschinkel koupil od potomka nejstaršího místního rodu Floriana Waltera stavbu čp. 55 a na jejím místě, kde vystavěl manufakturu na výrobu majoliky a po deseti letech zavedl i výrobu porcelánu. Byl to původně mlýn s názvem Dolní lesní mlýn v dnešní Tovární ulici. Přesto, že p. Tschinkel byl jeden z nejbohatších průmyslníků v okolí, neustál ničivou krizi 80 let a 5. ledna 1885 se ocitl v konkurzu. Porcelánku prodal německé firmě O. C. Teuchert z nedaleké Míšně. Tato firma zavedla v získané továrně, kterou nazvala Filliale Eichwald der Meissner Ofen – und Porzellanfabrik Specialität: Meissner Zwiebel muster in allen Variationen, výrobu cibulákového porcelánu. Po 11 letech pro celní potíže (Dubí spadalo pod Rakousko Uhersko, tedy Vídeň) došlo k prodeji zavedené továrny průmyslníku p. Bernardu Blochovi, který ji dále provozoval pod názvem Eichwelder Porzellan – und Ofen – Fabrik Bloch & Co. Böhmen až do roku 1938, kdy se dostala pod správu Říše a od p. Blocha byla „vykoupena“ v r. 1942 a působila pod názvem Porzellan Fabrik Dr. Widera Eichwald.

Eichwald

roce 1945 přešla pod správu českého státu, který ji provozoval pod národní správou, kterou do znárodnění v roce 1948 vedl český odborník z předválečného období p. Josef Šimek. Od tohoto období až do roku 1991 byla porcelánka národním podnikem a spadala jako závod pod různá seskupení, jako Spojené keramické závody Teplice, Duchcovský porcelán národní podnik, od roku 1958 pak pod koncern Karlovarský porcelán.

Royal Dux

Po privatizaci v roce 1991 se porcelánka osamostatnila pod názvem Český porcelán akciová společnost Dubí. Fúzí provedenou v roce 2009 se pak spojila s Porcelánovou manufakturou Royal Dux v Duchcově, který se stal závodem na výrobu figurálního a ozdobného porcelánu Českého porcelánu v Dubí. Historie tohoto závodu sahá až do roku 1853 a jeho označení Royal Dux je světově známé a uznávané pro svou rozsáhlost a kvalitu výroby.

Royal Dux

Od svého osamostatnění porcelánka organizuje každoročně vždy v červnu mezinárodní symposia a to střídavě jako bienále tzv. hrnkové symposium a symposium malby kobaltem pod glazuru.

Vlastním nákladem Český porcelán zakoupil a kompletně zrekonstruoval ve své bezprostřední blízkosti bývalou keramickou továrnu firmy Riedel na realizační ateliér pro studenty Fakulty umění a designu Univerzity Jana Evangelisty Purkyně z krajského města Ústí nad Labem, kde mimo české, působí na stážích i zahraniční studenti. S touto fakultou akciová společnost velmi úzce spolupracuje na tvarové i dekorační tvorbě.

Český porcelán a. s. je nositelem českého ocenění „ Rodinné stříbro“ v osmi ročnících byl zařazen mezi Českých 100 nejlepších českých firem. Již 7 x byla společnost oceněna diplomem 100 nejobdivovanějších českých firem. Také byla 3 x oceněna mezinárodním diplomem Golden Trophy for quality a dalšími.

 

 

Itálie

 

Doccia: Richard-Ginori

Richard Ginori

Továrnu na výrobu porcelánu Manifattura di Doccia v Sesto Fiorentino v blízkosti Florencie založil v roce 1735 markýz Carlo Ginori, italský politik a podnikatel. Po smrti zakladatele pokračovali ve výrobě porcelánu jeho tři synové. Dařilo se jim navázat na úspěch otce a pod jejich vedením vznikaly nejlepší formy a dekorace porcelánky. Porcelán Ginori se stal velmi oblíbeným a zdobil mnoho slavných banketů v důležitých palácích a vilách Toskánska. V jednu dobu měla porcelánka dokonce monopol na porcelán v Toskánsku.

Richard Ginori

Jako Richard-Ginori se továrna poprvé představila v roce 1896, kdy se stala součástí firmy Ceramica Richard Milan. Toto spojení bylo pro porcelán Ginori velmi úspěšné. Přístup k novým technologiím přinesl své ovoce v podobě dvou patentů: vzniklo žáruvzdorné nádobí Pirofilia pro pečení v troubě a později byl vyvinutý speciální porcelán Euclide pro vědecké laboratoře.

Významnou úlohu v historii porcelánky sehrál italský architekt a návrhář Giò Ponti, který byl v roce 1923 jmenován na pozici uměleckého ředitele. Továrna pod jeho vedením přináší na evropskou scénu nové dekorativní vzory ve stylu Art deco. Zajímavostí je, že práce v porcelánce byla jeho prvním zaměstnáním, ale jeho profesní život natrvalo ovlivnila. Kromě projektování budov se začal věnovat designu, navrhoval nábytek, sklo, lampy.

Po druhé světové válce se porcelánka zaměřila na funkčnost porcelánu v každodenním použití. V roce 1954 pod uměleckým vedením Giovanni Gariboldiho byla předvedena kolekce Colonna se stohovatelným nádobím, která se stala obrovským hitem své doby.

V průběhu let porcelánka Richard Ginori spolupracovala s řadou významných italských architektů a návrhářů, jako Franco Albini, Franca Helg & Antonio Piva, Sergio Asti, Achille Castiglioni a další.

Capodimonte - Capo di Monte - Neapol

Capodimonte

Real Fabbrica di Capodimonte působila v Neapoli v letech 1743 až 1759. Capodimonte je nejvýznamnější továrnou na raný italský porcelán, proslavila se především soškami.

V roce 1743 král Karel III. Španělský a jeho manželka královna Maria Amalia ze Saska, založili továrnu v areálu paláce Capodimonte na okraji Neapole (nyní muzeum). Dědeček královny, Augustus II. Silný , vévoda Saský , založil porcelánku v Míšni. Věno královny údajně zahrnovalo 17 stolních servisů Míšně. Najali vlámského chemika Livio Ottavio Schepers, i jeho syna, a malíře Giovanni Caselli (1698-1752). Florentský sochař Giuseppe Gricci (asi 1700–1770), který pro neapolského krále pracoval již od roku 1738, se stal hlavním modelérem.

Capodimonte

Tak se zrodila královská továrna Capodimonte, jejíž porcelán byl považován za ještě významějšé než německý a francouzský.

Největší rozkvět nastal v posledních dvou desetiletích osmnáctého století, kdy při Královské továrně v Capodimonte existovala skutečná umělecká škola pod vedením Domenica Venutiho, který vytvořil mnoho děl, nyní uložených v Capodimonteho muzeu.

V současné době se královská továrna Capodimonte stala jedním z největších muzeí v Neapoli, které uchovává nejslavnější kousky neapolské tradice. Řemeslné zpracování porcelánu Capodimonte se však nikdy nezastavilo, ale nadále žilo a dodnes se zachovalo.

 

Úvod   Restaurování   Srdcovky   Kontakt  Odkazy  

Copyright © M.Soukupová | Designed byMarkéta Soukupová

Artglyptika.cz - Eva Víšková Mrákotová  |  Jan Hísek  |  Vít Soukup